Příprava před hrou

Hra chovanců a zřízenců nevyžaduje intenzivní přípravu ze strany hráčů, stačí přijet a hrát. U rolí terapeutů je herních materiálů o něco více. Není potřeba rozsáhlé studium dobové problematiky, základní přehled získáte ze svých herních materiálů a doporučených filmů. Každý účastník dostane již kompletní postavu s propracovanou minulostí, charakterem a vlastními zápletkami, jejíž kartu obdrží v předstihu před hrou. Kostýmy jsou taktéž poskytnuty z naší strany. Účastníci potřebují pouze vlastní obuv, teplé vrstvy pod kostým, v případě chovanců ještě jednoduchý cvičební úbor.

Herní styl

Příběhy postav se odehrávají v budově převýchovného ústavu, který reprezentuje vojenská nemocnice v Terezíně. Výrazným atmosférickým prvkem hry je přísná disciplína chovanců a důsledné dodržování jejich pravidelného denního režimu. Čas hry je rozdělen do několika celků, které mají jasně vymezený časový rozpis pro bloky činností, odpočinku, terapií i spánku. Chovanci docházejí na sezení s terapeuty, podstupují dramaterapii a v případě potřeby i různé další, drastičtější terapeutické procedury. Ve hře je důležitý prvek opakování, kdy se příběhy postav posouvají a vyvíjejí opakováním činností zdánlivě stejných, avšak postupně se někam posouvajících či zasazených do nových rámců. Možné rozostření orientace v čase a pocit lehké spánkové deprivace jsou přiznanými prvky hry. Stejně tak to, že od začátku znáte rámcově celý rozvrh hry a jako hráči budete i vědět, kdy přibližně budete činit která zásadní rozhodnutí, a příběh své postavy jim můžete uzpůsobovat. Prostředí hry je často bizarní, vizuálně znepokojivé a používá různé hudební a světelné efekty.

Hra je dotýkací, což znamená, že lehčí formy intimity a násilí se hrají zcela doopravdy, 1:1 se skutečností - objetí je objetí, polibek je polibek, strkanice je strkanice. Zároveň má každý hráč možnost v průběhu workshopů před hrou stanovit svůj limit - hranici, za kterou v násilnostech a intimitě nechce při hře zacházet - a ostatní tento limit respektují.

Rozvrh hry

Hra trvá kolem 24 hodin a je rozdělena do tří bloků, kdy každý reprezentuje jeden skutečný den. Každý den je pak přesně členěn a má jasně danou náplň. Pro snazší orientaci má každá postava svůj osobní rozvrh ne nepodobný školnímu, který přesně určuje aktivity, kterým se má postava věnovat. Tyto časové rozvrhy mají pevně daný smysl a jsou vyladěné tak, aby co nejvíce sloužily hře. Osobní rozvrhy nejsou ve hře proto, aby hráče utiskovaly, naopak jim slouží - tím, že jim zlepšují možnosti rozvržení hry, vytvářejí zajímavé situace a prozrazují jim dopředu, kdy nastanou některé zlomové momenty jejich příběhů. Chovancům je také poskytnut vždy určitý volný čas, ve kterém se mohou volně pohybovat po ústavu a řešit vlastní agendu.

Střídání aktivit a celých bloků nám umožňuje dostat do časově omezené hry dostatek podnětů a technicky připravit všechny potřebné procedury a efekty. Zároveň věříme, že vám poskytne rámec, který naplníte svým hraním.

Terapeutické divadlo

Dramaterapie neboli terapeutické divadlo je mechanismem, pomocí kterého mohou hráči znázorňovat postoje svých postav k traumatickým událostem z jejich minulosti. Zároveň jsou nástrojem, pomocí kterého mohou vyjadřovat své vztahy, posouvat minulost a hledat reinterpretace – a také kýženou cestu k zatracení nebo smíření. Každý chovanec patří přesně do jednoho divadla, které znázorňuje nějakou zásadně traumatickou scénu ze společné minulosti postav. Dramaterapie v rámci určené skupiny chovanců probíhá opakovaně a liší se podle toho, jak se interpretace událostí postavám postupně vyvíjí a mění. Jedná se o jeden ze stěžejních mechanismů hry, který hráčům umožňuje navenek odehrávat vývoj své postavy a jejích hlavních témat. Zároveň tak mají zcela ve svých rukou možnost vytvářet zásadní zvraty ve vztazích s ostatními, tvořit nové konflikty a chvíle odpuštění - či stavět svoji kýženou cestu k smíření nebo zatracení.

Zjednodušeně: co chovanci odehrají na své dramaterapii, to se dříve skutečně stalo.

ZVLÁŠTNÍ PŘÁTELÉ

Kromě návštěv zvenku mohou postavy potkávat i jiné, podivnější návštěvníky. Ti jsou tak trochu na pomezí mezi realitou a fantazií, obestírá je tajemství a mohou postavám přinášet jak naději, tak hororové momenty. Mohou to být oživené vzpomínky, zhmotnělé představy, tajní přátelé i noční můry. Zvláštní přátelé jsou cestou, jak konfrontovat chovance s minulostí i s temnějšími stránkami jejich mysli a jejich bizarnost odpovídá celkově posunuté vizi.

Jisté je jedno - ne všichni je vidí a nelze s nimi nijak interagovat, dokud postavu sami neosloví.

Terapeutické procedury

Terapeutické procedury představují různé postupy, kterými chovanci v pravidelných blocích prochází. O jejich nasazení rozhodují terapeuti (hráči s velmi specifickým obsahem hry) a jsou velmi rozličné. Od těch, které přináší výrazný diskomfort, až po ty, které jsou v podstatě příjemné v závislosti na tom, jestli se terapeut snaží chovance zlomit, nebo motivovat. Patnáctiminutové procedury jsou také prostorem k setkávání a činnosti postav, ke společně prožitým zvláštním chvílím nebo sdílenému utrpení. Terapie jsou také chvílí, kdy díky tomu, že přesně víme, kde jsou a co dělají, budou chovance navštěvovat jejich... zvláštní přátelé. Pokud chcete o některých procedurách předem zjistit více, abyste se ujistili, je-li hra pro vás, napište nám. Každý hráč má právo před hrou označit jednu proceduru jako pro něj nepřípustnou. Ve hře se s touto procedurou osobně nesetká.

Procedury jsou následující:

Relaxační procedura

Chovanci stráví dobu procedury v pohodlné místnosti, ve které mají k dispozici příjemné hračky, se kterými se mohou objímat, hraje uklidňující hudba a mohou se lehce občerstvit. Procedury se vždy účastní více chovanců a je užívána k obnovení sil. Chovanci musí daný čas strávit v místnosti a musí se vyvarovat agrese, ale jinak nejsou nijak omezováni.

Memotechnická procedura

Někdy je třeba chovancům vštípit některé zásadní texty, hodnoty či písně. Chovanci jsou připoutáni a senzoricky omezeni tak, aby se mohli soustředit pouze na daný text a plně pochopili jeho význam. V průběhu procedury mohou být chovanci i zkoušeni, což je v rukou zřízenců. Pokud chovanci dané dílo správně neodříkají či nevhodně interpretují, mohou být i předáni k další disciplinaci.

Sebepoznávací procedura

Někdy je vše, co chovanec potřebuje, chvilka skutečně o samotě, ve které si utříbí myšlenky. V průběhu sebepoznávací procedury je mu toto dokonale umožněno. Dobu procedury stráví sám v zrcadlové místnosti, kde jediným společníkem je mu tužka, jeho deník a popsatelná plocha. Chovanec zde může například sám vzpomínat na důležité momenty své minulosti, či se konfrontovat s vlastní povahou a svědomím.

Fotoprocedura

Některé zážitky a vzpomínky chovancům vyloženě ubližují. Fotoprocedura pracuje se silným šokem, vyvolaným intenzivní prací jak se zvukovými, tak hlavně se světelnými podněty a znepokojivými video prostřihy. Ty se rychle střídají a vytváří v chovancích silné pocity nejistoty, které vedou až k nahrazení a případně ztrátě problematických vzpomínek. Procedury se účastní vždy více chovanců najednou, kteří jsou různou měrou omezeni na pohybu. Klíčové pro proceduru jsou důrazné evokace problematických vzpomínek a jejich následné vyhlazování. Procedura je velmi experimentální a nemá spolehlivé výsledky.

Koordinační procedura

Chovanci mají často problémy se spoluprácí a vzájemnou důvěrou. Právě k odstranění těchto nesnází slouží koordinační procedura. Chovanci mají za úkol spolupracovat při sestavování skládanky. Jeden z chovanců sedí na židli a dává pokyny dalšímu chovanci, který má zavázané oči a operuje s jednotlivými dílky. Terapie je často obsazována chovanci, kteří nemají mezi sebou nejlepší vztahy a tím jim dává skvělou příležitost, jak spolu lépe vycházet.

Posunutá realita

Hra v některých momentech záměrně rozostřuje hranice mezi společnou realitou a fikcí, nadpřirozenem či psychotropními stavy některých postav. Zároveň záměrně nedefinuje oficiální pravdu, jak to tedy přesně je, co je skutečnost a co je jen sen, co se stalo doopravdy a co jen v něčí hlavě. Prostředí hry je často bizarní, vizuálně znepokojivé a používá různé hudební a světelné efekty - to vše je však pro hru jen kulisou. Nemá smysl řešit ve hře technikálie - “odkud začala znít ta strašidelná hudba”, “jaktože se náhle změnila barva světla”; lepší je tyto prvky využít pro zajímavější scény. S reprodukovanou hudbou na Requiem pracujeme jako s kulisou. Většina místností ústavu je ozvučena a mnohé mají přímo své vlastní hudební téma, které v nich neustále hraje. Stejně tak má hudba své místo v konkrétních významných scénách.

Osobní dokumentace

Každý chovanec má svoji osobní složku, kterou si na něj vedou psychoterapeuti. Sám chovanec má přísně zakázáno svou složku vidět, nahlížet do ní může za výjimečných okolností personál.

Složka bude již od začátku obsahovat informace o chovancích, včetně těch, které o sobě zatím ani sami nevědí či si je nepřipouštějí. Slouží také pro záznamy vychovatelů a terapeutů, kteří pomocí ní vedou převýchovu svých svěřenců a posouvají dál jejich příběhy. Všechny postavy ve hře včetně vychovatelů a psychoterapeutů budou mít své deníky, které si chovanci povinně a zaměstnanci dobrovolně vedou.

Deníky obsahují všechny informace, které budete v průběhu hry potřebovat a umožní hráčům si klíčové vztahy a cíle postav kdykoliv připomenout. Stejně tak poskytuje možnost kdykoliv najít rozvrh, navíc doplněný o přiznané “zlomové volby” pro vaší postavu. Zlomové volby jsou klíčová rozhodnutí, které musíte ve hře učinit. Víte o nich předem a velkou součástí zážitku je rozhodování se. Nejen, že jsme do hry vložili množství argumentů pro všechny možnosti rozhodnutí, ale ještě k tomu budete mít dost času a možností si volbu sami dramatizovat a vylepšit svůj příběh.

Zároveň do nich budete i sami psát v rámci povinné terapie. Deník je pak nástroj, pomocí kterého si můžete i ujasnit myšlenky či zanechat po sobě zprávu: v případě smrti či jiného odchodu postavy ze hry se stává deník otevřeným pro ostatní postavy i hráče a může tak říct hodně o tom, čím jste prošli - a poskytnout například vysvětlení, proč se vaše postava oběsila v cele. Styl jakým do deníků budete psát, obrázky jaké tam namalujete, témata která budete řešit a na koho vzpomenete, to vše o vaší postavě řekne mnoho.

Konzultace

Hra od svého zahájení probíhá nepřetržitě a není v ní prostor pro vystupování ze svých rolí. Výjimkou je jedno speciální místo – „Kabinka číslo pět“ v umývárkách ústavu. Zde je možné si odpočinout, na chvíli vystoupit z role či si v klidu pročíst své materiály. Také zde máte možnost s námi cokoli konzultovat, aniž by to rušilo hru. Stačí zavolat ústavním telefonem a vyžádat si pomocí telefonu na chodbě "údržbáře" - a určený organizátor vás vyhledá a vše s vámi diskrétně mimoherně probere. Budeme zde pro zajištění vašeho psychického i fyzického bezpečí, konzultace vašich dalších kroků ve hře a řešení jakýchkoli dalších potíží, otázek či nejistot.

Konflikty a prostředí

Requiem: Reichskinder není simulací nedobrovolného pobytu v převýchovném zařízením. Není naším cílem bránit vám násilím v útěku z ústavu či udržet disciplínu chovanců proti jejich vůli a ani to není v našich silách. Pokud se rozhodnete utéct, podaří se vám to. O tom ta hra však není. Není ani o boji chovanců proti vychovatelům, vězeňských vzpourách či sabotážích budovy, hra je zaměřená hlavně psychologicky a podobné činnosti ji naruší. Přesto ve hře bude docházet ke konfliktům. Chovanci si spory vyřizují po svém, mohou se prát, probíhají souboje o pozici i války znepřátelených partiček. Konflikty se odehrávají na několika úrovních.

Strkanice je výsledek náhlého výbuchu emocí, může přejít do rvačky. Jejím cílem není se skutečně zmlátit, ale pár lidí se postrká, dojde k nějakému fyzickému diskomfortu a vše je v pořádku. V rámci strkanice jsou velmi omezené maximální následky prohry.

Druhá úroveň je bitka. Bitka je už výrazně závažnější, chovanci užívají improvizované zbraně nebo naplno svou fyzickou sílu. Ve hře k ní používáme jednoduché stylizované obuchy: někteří chovanci ho mají od začátku u sebe, někteří ho musí holt nalézt v herních prostorech.

Třetí úroveň jsou různě získané či improvizované nože.

Čtvrtou úroveň představují různé zvláštní zbraně. Meče, sekery, palcáty: to vše se může u zvláštních přátel dětí vyskytnout.

Pátou úroveň představují palné zbraně. Pistole, revolvery, pušky. Z pochopitelných důvodů se úplně často nedostanou do rukou chovanců.

Boj samotný pak funguje jednoduše. Pokud je na scéně někdo, kdo má zbraň vyšší úrovně, má převahu. To neznamená, že všechny automaticky a hned zabije, ale znamená to, že má nadvládu nad scénou a případný konflikt vždy vyhraje, nehledě na počet nepřátel. Jeden zřízenec s pistolí zkrátka vždy srovná 29 dalších postav vybavených jakkoliv. Pokud jsou zbraně vyrovnané (nože proti nožům, obuchy proti obuchům) řeší se situace soubojem, který nemá jasně daného vítěze a záleží na tom, jak se daní dva nepřátelé budou snažit. Jak bezpečně a zajímavě bojovat s danými nástroji si ukážeme před hrou.

V budově ústavu budou místa, kam se není běžně možné dostat. Zamčené dveře, zabedněná okna a jiné prostory. Nemá cenu dobývat se do nich násilím - pokud mají v příběhu své místo, v pravý okamžik se do nich dostanete.

Bezpečnost

Hra je postavená na principech konsenzuálního hraní a sdílené odpovědnosti. Více se dozvíte v příslušných částech design dokumentu (odkaz).